Jan Konfršt

Říká se, že člověka nejlépe poznáme po ovoci. Podle toho jak žije, případně jaký odkaz po sobě zanechává. S tím souhlasím. Mám za to, že máme-li žít skutečně plnohodnotný život, pak je nezbytné, abychom tady nejenom byli, ale skutečně BYLI. Abychom skrze sebe poznali, že smyslem naší přítomnosti tady a teď není jen prosté zachování živočišného druhu, ale její obohacování o tolik potřebný duchovní přesah. Řečeno slovy moudrého člověka:

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl …(Jan Werich)

V minulých letech jsem se věnoval nejen slovu psanému, ale i mluvenému. Setkával jsem se s lidmi na veřejných setkáních s názvem Povídání,Poskytoval jsem i osobní konzultace. V současné době se věnuji již pouze slovu psanému.

Píšu knihy, jejichž společným jmenovatelem je hledání stále nových souvislostí, jež ve spojení s vírou mohou dát našim životům onen vytrvale hledaný smysl. I proto jsem se ve své dosud poslední knize „Co když to bylo tak… Přemýšlejme“ věnoval víře a našemu vztahu k ní v co možno nejširších souvislostech. A myslím, že mnohdy překvapivých, neboť dosud málo hledaných.

I ve svých předchozích knihách jsem se věnoval otázkám víry, kterou se však vždy snažím představovat v jiném světle. Nikoli jako cosi na hony vzdálené běžnému, všednímu životu, ale právě naopak. Jsem totiž přesvědčen, že se z víry může stát skutečná životodárná síla, opustíme-li stojaté vody tradicionalizmu a začneme-li ji bez předpojatosti vnímat jako přirozenou součást života. V duchu vět, jež stojí v záhlaví  a jež se stala mottem mého života.

Jsou to životní zkušenosti, které mě dovedly k přesvědčení, že náš odtažitý vztah k náboženství je vlastně jen přirozenou reakcí na způsob jeho praktikování, který je od všedního života bezesporu vzdálen, a který se tak bohužel přeneseně dotýká i našeho vztahu k víře samotné. Dopouštíme se však pochybení tím, že směšujeme význam těchto dvou slov – náboženství a víry a vytváříme si díky tomu k víře odtažitý vztah. Z mého pohledu ku vlastní škodě.

Jist si tím, že víra má v našem životě nezastupitelnou úlohu, předsevzal jsem si za úkol nabídnout na ni nový pohled. Neotřelý. Je sice předepsáno jak k ní přistupovat, je tím ale současně dáno, že se jedná o jediný možný způsob jak ji praktikovat?

Můj život je vírou naplněn. Avšak vírou svobodnou, nesvázanou rituálními ceremoniemi. Je naplněn vírou v člověka, v jeho tvořivost. V jeho schopnost poznat, v čem tkví skutečná hodnota života, který stojí za to žít. Má víra se opírá o možnost poznání, jež si nestaví vlastní hranice a je přitom vedena za jednu ruku pokorou a za druhou odpovědností za každé rozhodnutí, které jsem v životě učinil a učiním. Předsevzal jsem si nabízet na víru nový pohled. Netradiční. S uplatněním osobní tvořivosti. Nesvázaný liturgickými pravidly, v nichž postrádám prostor pro osobní přístup, po němž má duše často hlasitě volala. Přesvědčil jsem se, že víra v hodnoty, jež často opomíjíme, v našem životě nezastupitelné místo má a dát jí potřebný prostor je žádoucí. Poznal jsem, jak dokáže život obohatit. Říká se, že nejlépe člověka poznáme po ovoci. Nechám se rád poznat ve svých knihách. Nechám je hovořit za sebe.